Liška Obecná (Vulpes)
|
Liška Obecná (Vulpes) |
|
|
Popis: |
Štěkot Lišky |
|
Místo pořízení: |
Obec Ktiš – Pila |
|
Pořídil: |
Jan Čajan |
|
Délka: |
00:00:46 s. |
|
Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen: |
Pořízeno při procházce. |
|
Popis Lišky Obecné: |
rozšíření lišky obecné Liška obecná (vulpes) je nejrozšířenější divoce žijící zástupce šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Eurasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver. Liška je nejrozšířenější středně velká šelma České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus (polidšťování).
Popis Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg[2]. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný. Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 3,1,4,2/3,1,4,3. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.
Chování (etologie) Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes. Svůj revír v okruhu km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.
Liščí nory Liščí nora je v zemi vyhrabané obydlí, které primárně slouží jako úkryt a prostor pro vyvádění mláďat. Mimo období rozmnožování dává většina lišek přednost životu venku, v oblastech s hustou vegetací, přestože se občas ukryjí v noře, aby se vyhnuly špatnému počasí. Liščí nory jsou nejčastěji vyhrabávány ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách. Přitom dbají na dobře odvodněnou půdu. Nory hloubené mezi kořeny mohou být v použitelném stavu po celá desetiletí, zatímco hloubené ve stepi slouží jen několik let. Při výskytu svrabu (prašiviny) liška noru definitivně opouští, pravděpodobně v důsledku obranného reflexu proti jeho šíření. V pouštních oblastech Evropy a Asie využívá liška též doupat vlků, dikobrazů a dalších velkých savců, stejně jako vyhloubených koloniemi pískomilů. Ve srovnání s doupaty hloubenými liškou polární, jezevcem, svištěm, liškou korsakem nejsou nory lišky obecné příliš složité. Doupě lišky obecné se skládá z jedné nebo několika vstupních chodeb (vsuků), hlavní chodby a dočasných bočních nor tvořených menší chodbou zakončenou vystlanou komůrkou. Hlavní vsuk vede směrem dolů pod úhlem 40–45° a rozšiřuje se do hlavní chodby, z níž odbočuje několik menších průchodů ústících do komůrek. Hloubka stavby kolísá mezi 0,5 až 2,5 m. Jen zřídka zasahuje ke hladině spodní vody. Hlavní průchod může dosáhnout délky až 17 m, nejčastěji je průměrná délka 5–7 m. Liška obecná čistí noru na jaře od nadbytečné půdy rychlými pohyby, nejprve předních tlapek. Takto nahrabanou zeminu pak vyhazuje zadními tlapkami na vzdálenost přes 2 metry od vsuku. Když se narodí liščata, kopaninu ušlape, čímž vytvoří prostor, kde si liščata mohou hrát a přijímat potravu.[5] Noru někdy sdílejí se svišti nebo jezevci. Zatímco jezevci úzkostlivě nory čistí a defekují venku, liška obecná běžně nechává zbytky potravy povalovat okolo nory.
Rozmnožování Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe, nebo osídlí noru po jiné zvěři. Jedna liška má několik nor: jednu hlavní, kde jsou i mláďata, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést. V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Mláďata poprvé otevřou oči za 2 týdny a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti. Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory.
Potrava Liška je relativně nenáročný všežravec. V bývalém Sovětském svazu bylo popsáno na 300 druhů živočichů a několik desítek rostlinných druhů, kterými se živí. Je schopná se v případě výpadku oblíbené kořisti rychle přeorientovat a velmi ráda dává přednost tomu, co je snadno ukořistitelné a má vysokou energetickou hodnotu (oportunismus v potravě). Složení potravy je tak silně závislé na místních podmínkách. V přepočtu na myši spotřebuje 15 až 20 myší denně. Rozdělení potravních zdrojů vypadá zhruba takto:
Při dočasném přebytku zakládají zásoby. K tomu vyhrabou v měkké půdě asi 10 cm hlubokou jamku, do ní vloží potravu a opět ji zahrabou. Tyto skrýše později nachází pomocí čichu. Lišky dávají přednost lovu brzy ráno před východem slunce a za soumraku. Pokud loví myším podobnou zvěř, nejprve určí místo výskytu sluchem, pak zaútočí až 5 m dlouhým skokem, v letu kormidlují oháňkou a zvysoka dopadají na kořist.[13] Mršiny typicky požírají jen v pozdních večerních hodinách a v noci. Ukořistěnou potravu intenzívně hájí a jsou ochotny o ni bojovat i se silnějšími predátory. Příležitostně loví i pro zábavu, tedy více, než mohou spotřebovat. Během jednoho období rozmnožování čtyři lišky zabily každá kolem 200 racků, nejčastěji v noci za větru, tedy za nepříznivých podmínek k létání. Odnášení drůbeže a pernaté zvěře z klecí může mít původ právě v lovu pro zábavu. Liška obecná nemá ráda chuť krtků, ale chytá je živé a nosí mláďatům na hraní.
Nepřátelé a konkurenti Liška obecná je jasně dominantní vůči ostatním druhům rodu liška (vulpes). Polární liška se zcela jasně vyhýbá tlaku lišky obecné, když obývá prostor dále na sever, kde je přísun potravy příliš omezen, aby uživil tělesně silnější lišku obecnou. Zatímco severní hranice výskytu lišky obecné je dána poklesem úživností, životní prostor lišky polární je na jihu vymezen právě výskytem lišky obecné. Jak liška polární, tak obecná, byly obchodními společnostmi s kožešinami zavlečeny na téměř každý ostrov od Aleut po Alexandrovo souostroví (jihovýchodní Aljaška) v letech 1830 až 1930. Lišky obecné přitom soustavně vytlačovaly lišky polární, přičemž jediný lišák byl sám schopen vybít všechny polární lišky na jednom z ostrovů v roce 1866. V místech, kde oba druhy žijí společně, se polární liška vyhýbá konfliktu s liškou obecnou tak, že dává přednost lumíkům a mořem vyvrženým zbytkům, zatímco hlodavce z čeledi hrabošovitých (Arvicolinae) přenechávají lišce obecné. Oba druhy si vzájemně dáví liščata, pokud se naskytne příležitost . Liška obecná je vážným konkurentem lišky korsaka, poněvadž oba druhy celoročně loví stejnou kořist. Liška obecná je přitom silnější, lépe vybavená k lovu ve sněhu hlubším než 10 cm a úspěšnější v lovu středních a větších hlodavců. Korsak předčí lišku obecnou pouze v polopouštních a stepních oblastech . V Izraeli liška kana uhýbá lišce obecné do skal, přičemž se zjevně vyhýbá touto osídleným nížinám. Liška obecná je dominantní i vůči lišce šedohnědé (Vulpes velox) a lišce velkouché (Vulpes macrotis). Liška velkouchá ustupuje své větší kolegyni do více aridních oblastí, zatímco liška obecná osídluje bývalé oblasti lišky velkouché změněné lidskou civilizací. Liška obecná oba druhy zabíjí v boji o potravu a nory. Výjimku tvoří liška šedá (šelma), která lišku obecnou vytlačuje, kdekoliv se s ní setká. V minulosti se tyto dva druhy potkávaly jen zřídka, jelikož liška šedá obývala silně zalesněné a poloaridní oblasti, zatímco liška obecná oblasti stepní a vlhké. Konflikty se ale stávají častějšími v důsledku odlesňování, které nutí lišku šedou osídlovat životní prostor lišky obecné.
Ostatní Vlci mohou zadávit a sežrat lišku obecnou při potyčkách o kořist. V oblastech Severní Ameriky, kde je místy rozšířen kojot, má liška obecná snahu se oblasti rozšíření kojotů vyhýbat. Při kontaktu dochází k různým situacím, od antagonismu až po netečnost. Většinou je agresivita na straně kojotů, k agresivitě lišky došlo jen několika případech, pokud neuvažujeme reakce na agresivitu kojota nebo kontakt kojota s mláďaty lišky. Někdy jsou lišky a kojoti viděni společně při konzumaci kořisti. V Izraeli sdílí liška obecná životní prostor se šakalem obecným. Tam, kde se potkávají, soupeří o téměř identický okruh potravy. Liška obecná ignoruje pach a stopy šakalů, ale vyhýbá se blízkému kontaktu. Studie ukázaly, že v oblastech se zvýšeným výskytem šakalů došlo ke značnému snížení výskytu lišek právě z důvodu identického okruhu potravy. Liška obecná je dominantní vůči psíku mývalovitému, občas dáví mláďata psíka nebo ukouše dospělého jedince k smrti. Jsou známy případy, kdy liška útočí vniknutím do nory psíka. Oba druhy soupeří o myšovitou kořist, a to zejména na začátku jara, kdy je potravy nedostatek. V Tatarstánu byly útoky lišky obecné příčinou v 11,1% úhynu psíka mývalovitého.
Liška a nemoci Lišky mohou trpět svrabem, vzteklinou a tasemnicí liščí. Svrab a vzteklinu mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti vztekliny se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.
Liška a lidé Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách. V eskymácké mytologii vystupuje liška (není však jisté zda obecná nebo spíše polární) v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání buď zajíc nebo krkavec. Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede. V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena. Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví „Vulpes non iterum capitur laqueo“, které se překládá jako „Liška se nedá chytit dvakrát“. Antického původu jsou i rčení jako "Každá liška svůj ocas chválí" nebo "Liška neprchá tam, kam mrskne ocasem." Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Mezi nejpopulárnější díla středověké literatury patří také starofrancouzský satirický Roman de Renard, neboli Román o lišákovi, na jehož motivy napsal později J. W. Goethe známou poemu Ferina lišák. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce. V období renesance a baroka dosáhl velké popularity lov lišek, a to norováním, ale později i formou parforsního honu (jeho dědictvím je známá anglická štvanice na lišku). Lišky byly v 16.-18.. století zneužívány k surové zábavě zvané vyhazování lišek nebo eufemisticky liščí tanec, při níž byly lišky (nebo i kočky, králíci a jiná zvířata) vyhazovány do vzduchu jakýmisi švihadly, přičemž se obvykle při pádu zabily nebo vážně zranily. Je téměř neuvěřitelné, že se jednalo o oblíbenou součást dobových loveckých plesů, které se účastnily i dámy. Zvláštním milovníkem liščích tanců byl saský kurfiřt a pozdější polský král August Silný. V novověku liška vystupuje v mnoha pohádkách (např. O chytré kmotře lišce, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, atp. ), zároveň se dostala do znaků a log firem a nakonec i do názvů vojenských operací a přezdívek vojenských velitelů. Přezdívka odkazující na lišku u válečných velitelů je nejčastěji přidělována zkušeným válečníkům, kteří dovedně využívají lsti a kladení různých pastí k poražení silnějšího protivníka. Příkladem může být maršál Rommel, známý jako Pouštní liška. Ve snáři lze najít hned několik lišek a vysvětlení, co to znamená, častá jsou vysvětlení, která nějak souvisí se sexualitou nebo s úspěchem. V čínské, japonské, vietnamské a korejské mytologii se objevuje liška jako démonická bytost, která na sebe může brát lidskou podobu, nejčastěji krásné mladé dívky. Tato bytost se čínsky nazývá chu li ťin, japonsky kitsune, korejsky kumiho a vietnamsky cửu vĩ hồ. Podle tradice může taková liščí čarodějka sát lidem krev nebo životní energii čchi, ale v některých případech může naopak člověku pomoci. Největší moc má mít liška s devíti ocasy. Podle legendy Feng šen jan ji byla devítiocasá nebeská liška pravou podobou poslední královny čínské dynastie Šang jménem Ta ťi. Tato královna v čínské tradici neblaze proslula svou krutostí, nemravností a čarodějnictvím. Rovněž kniha Zkazky o šesteru cest osudu od Pchu Sung - linga, žijícího v 17. století, vypráví mnoho povídek o liščích čarodějkách. V šintoismu je liška průvodkyní a atributem kami plodnosti Inari. Z těchto důvodů se s liškou setkáváme i v moderních anime a jiných japonských filmech ( např. Kurosawův film Sny). Liščí čarodějky se objevují i v některých románech žánru fantasy nebo v horrorech.
Myslivost Liška obecná je podle myslivců přemnoženou zvěří a je dosud povolen její celoroční odstřel, přestože lov březích a kojících lišek je i pro mnohé myslivce eticky nepřijatelný. Odborníci argumentující jejím přemnožením uvádí, že únosný stav je jedna liška na 500 ha , v krajině, kde se střídá les s otevřenými plochami a jedna liška na 750 ha v čistě lesním terénu. Stavy jsou však místy snad až dvacetinásobně vyšší, úlovek lišek je v některých honitbách vyšší než úlovek zajíců. Tím se zvyšuje jak predační tlak na drobnou zvěř, tak i riziko přenosu prašiviny, některých parazitárních onemocnění, případně i vztekliny na domácí zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo jen o ojedinělé případy. Vzteklina je v Česku pokládána za vymýcenou. Myslivci mohou využit více způsobů lovu, a to:
|
