|
Popis kočky divoké:
|
- Kočka divoká
- Stupeň ohrožení: Málo dotčený
- Říše: živočichové (Animalia)
- Kmen: strunatci (Chordata)
- Třída: savci (Mammalia)
- Řád: šelmy (Carnivora)
- Čeleď: kočkovití (Felidae)
- Podčeleď: malé kočky (Felinae)
- Rod: kočka (Felis)
- Binomické jméno: Felis silvestris
-
- Kočka divoká (Felis silvestris) je savec z čeledi kočkovitých. Její poddruhy, kočka plavá a kočka stepní, jsou předkové dnešní domestikované kočky domácí. Dožívá se nejčastěji 12–14, výjimečně až 20 let. V České republice se až na výjimky (např. v Národním parku Podyjí[2], na jaře roku 2015 ji také zachytily fotopasti v Bílých Karpatech) přirozeně nevyskytuje, ačkoliv k nám začíná pronikat z prosperujících populací v okolních státech, například z Bavorska. Mezi lety 2011 až 2013 se objevilo několik pozorování z fotopastí z oblasti Šumavy a Beskyd naznačující, že se do České republiky kočka divoká postupně navrací.[3] Je – vedle rysa ostrovida – jediným zdejším zástupcem kočkovitých šelem. Více rozšířená je na Slovensku, kde žije několik set jedinců. Další roztroušené populace se nacházejí v Evropě a Asii.
- Popis
- Kočka divoká může vážit 1,2–11 kg a dosáhnout délky 47–80 cm.[5] Má na první pohled zavalitější postavu než kočka domácí, zejména díky delší a hustější srsti; tento rozdíl je nejvíce patrný v zimě. Kočka divoká má také větší hlavu s dlouhými vousky a menšíma ušima. Je zbarvena šedohnědě až šedožlutě, s výrazným pruhováním na hřbetu, ocase a nohách. Na hřbetu je výrazný tmavý pás, zatímco břicho bývá krémově žluté. Od zdivočelé kočky domácí ji lze rozlišit zejména dle těchto znaků:
- 1. ocas kočky divoké je kratší než polovina délky jejího těla, po celé délce huňatý a před špičkou má 3–4 pruhy, zatímco zdivočelá kočka domácí má ocas delší než polovinu délky svého těla, postupně se zužuje a má větší počet pruhů u špičky;
- 2. tělo je robustnější;
- 3. hlava větší;
- 4. slechy menší;
- 5. srst a hmatové vousy jsou delší.[4][6]
- Spolehlivost však není stoprocentní.
-
- Smysly
- Ačkoliv ráda a dlouho odpočívá, stále je ostražitá. Kočka má vynikající zrak a sluch. Čich je mnohem slabší než u psovitých šelem. Zrak je výborný za hlubokého šera i za ostrého světla. Malé ptáky dokáže zahlédnout i na 100 m.
- Pištění myší a hrabošů dokáže slyšet a lokalizovat na velkou vzdálenost. Kočka divoká dokáže výjimečně zabít i malou srnu, o běžnou kořist se však nejedná.
-
- Životní areál
- Pro kočku divokou jsou typické smíšené a listnaté lesy v podhůří nebo na vrchovinách, výjimečně se vyskytuje ve vysokých horách nebo v nížinách. Velikost teritoria se pohybuje od 50ha až po několik set hektarů. Kocouři mívají větší teritorium než samice. Kočky divoké si své území značkují drápáním kůry stromů, močením, trusem a pachovými výměšky z meziprstových žláz.[6][7] Přes den odpočívají ve své skrýši (např. dutiny stromů, vývraty, skalní dutiny, nory jezevců apod.), za teplých dnů se však rády vyhřívají na slunci. Na lov vyráží v noci.
-
- Rozmnožování
- Žije spíše samotářsky. V době páření, které v České republice spadá do jarních měsíců, se na čas stává společenskou a svého partnera láká hlasitým mňoukáním. Celkově se říje podobá říji koček domácích, ale je více skrytá a probíhá hlavně v noci. Březost trvá cca 65 dnů a končí porodem tří až pěti koťat. Koťata obyčejně vrhá od dubna do června a stará se o ně až do podzimu, kdy se osamostatňují. Dospělosti dosahují zhruba ve stáří dvanácti měsíců. Matka mláďata brání (postaví se i člověku) a v případě ohrožení je přenáší do jiného úkrytu.[4][6]
-
- Potrava
- Její potravu tvoří až z 80 % malí hlodavci jako je hraboš, myšice a myši, dále ptáci až do velikosti slepice a jiní drobní obratlovci jako je veverka, lasice, rejsek, ještěrka či žába. Výjimečně uloví i větší zvířata (např. divokého králíka, zajíce nebo srnče).[4][6][7] Uvádí se, že kočka divoká může najednou sníst až 0,5 kg potravy, obvykle je to však podstatně méně. Způsob lovu je podobný kočce domácí - kočka divoká přepadá svou kořist ze zálohy jedním rychlým výpadem či skokem. Pokud je potřeba, krátce kořist pronásleduje. Jako prakticky všechny kočky není vytrvalá a rychle se unaví.
-
- Predace
- Kočka divoká se může stát kořistí mnoha druhů zvířat. Může být napadena a sežrána rysem, vlkem, kunou (koťata a mladí jedinci), výrem, orlem, liškou (koťata a mladí jedinci), jezevcem (ačkoliv se s ním obvykle dobře snáší), divokými psy a možná dokonce i divočákem. Menším dravcům jako je kuna a liška se však obvykle dokáže ubránit a ve zcela výjimečných případech je naopak ona jejich predátorem.
-
- Výskyt v Česku
- Hlavním nepřítelem kočky divoké byl a na mnoha místech stále je člověk. V Česku byla kočka po staletí pronásledována a lovena jako "škůdce". Výsledkem bylo, že od začátku 19. století začala populace rychle ubývat a do poloviny 20. století z naší přírody prakticky vymizela. Nyní se zde vyskytuje extrémně vzácně. Jde prakticky jen o jedince, kteří k nám přišli z Německa (Šumava), Rakouska (Podyjí) či Slovenska (Beskydy). Celkový počet kusů je obtížné odhadnout, zřejmě půjde maximálně o několik desítek jedinců. Jednou z možných metod, jak zjistit zda se ve sledované oblasti kočka divoká nachází, je instalovat zde kolíky napuštěné tinkturou z kozlíku lékařského, jehož pach kočky silně vábí. Na místě je poté možno instalovat fotopasti, případně z kolíku odebírat kočičí srst k analýze DNA.[8] Legislativa ochrany přírody řadí kočku divokou mezi zvláště chráněné, kriticky ohrožené druhy.[6]
- Mezi lety 2011 až 2013 došlo k několika pozorováním výskytu kočky divoké v oblasti Šumavy a Beskyd.
- V zimě roku 2015 došlo k pozorování výskytu kočky divoké v severní části Bílých Karpat. [9]
-
- Poddruhy
- Uznávaný sborník Mammal Species of the World ve svém třetím vydání z roku 2005 uvádí celkem 22 poddruhů kočky divoké rozdělených do třech skupin:
- "lesní" kočky (skupina silvestris)
- "stepní" kočky (skupina ornata - caudata) – liší se od lesních koček menším vzrůstem, delšíma a špičatějšíma ušima a světlejší barvou srsti; patří sem poddruhy ornata, nesterovi a iraki
- "křovinné" kočky (skupina ornata - lybica) – liší se od stepních koček světlou barvou srsti s jasně vyznačenými skvrnami a pruhy; patří sem poddruhy chutuchta, lybica, ocreata, rubida, cafra, griselda a mellandi; z této skupiny pochází dnešní kočka domácí
- Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) však na základě posledních fylogeografických analýz rozlišuje pouze čtyři poddruhy - silvestris, ornata, lybica a cafra, k nimž přidává pátý poddruh bieti, dříve označovaný za samostatný druh (kočka šedá – Felis bieti). Rozšíření jednotlivých poddruhů je vyobrazeno na mapce v infoboxu.
-
- Hybridizace
- Kočka divoká evropská (Felis silvestris silvestris) se může křížit se zdivočelou kočkou domácí (Felis s. catus). Hybridizace byla popsána v celém areálu výskytu kočky divoké s vysokým podílem kříženců v populacích v Maďarsku a Skotsku.[10][11] Rozlišit kočku divokou od zdivočelé kočky domácí a jejich kříženců na základě zbavení srsti a morfologických znaků je problematické[12][13] a pro spolehlivé rozlišení druhů je třeba použít genetických metod.[14][15][16]
|
