Káně lesní
Káně lesní
|
Upřesnění |
Křik Káněte |
|
Místo pořízení |
Obec Ktiš, na procházce. |
|
Pořídil |
Jan Čajan |
|
Délka |
00:00:05 s. |
|
Za jakých okolností a kdy byl záznam pořízen |
Pořízeno při procházce. |
|
Popis Káněte lesního |
Káně lesní (Buteo buteo) Káně lesní (Buteo buteo), známá také pod starším názvem káně myšilov,[1] je středně velký druh dravce z čeledi jestřábovitých (Accipitridae).
Popis Dorůstá 50–57 cm, v rozpětí křídel měří 113–130 cm[2] a váží 775-975 g. Má kompaktní postavu, dlouhá široká křídla s černými konci letek, v letu široce rozevřený, krátký, zakulacený ocas s tmavým pruhováním a s tmavou páskou na konci, žluté neopeřené končetiny a žlutý, na konci černě zbarvený zobák. Jinak má však káně lesní ze všech ptačích druhů jedno z nejproměnlivějších zbarvení opeření, které se může pohybovat od čistě bílé až po téměř černou. Obecně přitom platí, že svrchu je pták zbarven jednolitě, zatímco spodinu těla mívá světlejší a alespoň částečně pruhovanou. Pohlaví jsou zbarvena stejně. Ve střední Evropě hrozí záměna s velmi podobnou, ale vzácnější kání rousnou (Buteo lagopus), která má světlý ocas a izolovanou tmavou skvrnu v ohbí spodiny křídla, a s včelojedem lesním (Pernis apivorus), který má na rozdíl od káně lesní žluté oči a užší křídla.
Hlas Ozývá se nejčastěji mňoukavým, daleko slyšitelným „vijé“, které často napodobuje sojka obecná (Garrulus glandarius). Mláďata pak o potravu již od prvního dne žebrají protáhlým „piiij piiij“, které se s přibývajícím věkem stává hlubší a hlasitější. Varovným hlasem).
Rozšíření Hnízdí v téměř celé Evropě s výjimkou Islandu, části Irska a Skandinávského poloostrova,východně zasahuje v podobě širokého pruhu přes střední Asii až po Japonsko. Zatímco v Evropě jsou populace především stálé (s výjimkou těch severských), asijští ptáci na zimu většinově migrují na jih a jihovýchod kontinentu V Evropě je káně lesní s téměř 1 milionem hnízdících párů nejhojnějším dravcem vůbec.V České republice se zdržuje početně po celý rok, hnízdí zde v počtu 9,5–13 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m n. m., a zimuje v počtu 20 000–50 000 jedinců. U jeho populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup. Hnízdí v lesích, za potravou zalétává na otevřená prostranství, jakými jsou např. pole, louky nebo pastviny; často vysedává také u silnic.
Chování Během hnízdního období jsou káňata teritoriální, mimo toto období, zejména pak v oblastech s nadbytkem kořisti, však často tvoří menší volné skupiny. Ty lze zaznamenat i během tahu. Je známá díky svým zásnubním letům, při kterých kruhově plachtí, volně padá a opět stoupá.
Potrava Struktura potravy může být podle místních podmínek, též vzhledem k proměnlivému životnímu prostoru káněte, silně variabilní. Potrava káně lesní je tvořena převážně malými savci, ve střední Evropě se pak jedná především o hraboše polní (Microtus arvalis). Dále požírá také ptáky, většinou mladé jedince, plazy (ještěrky, hady), červy, obojživelníky (většinou žáby) a ryby, konkrétně mrtvé nebo umírající jedince. Často vyhledává i auty sražená zvířata, čímž se sama vystavuje nebezpečí kolize s vozidly. V oblasti kolem Castellu v bavorském obvodu Dolní Franky byly v letech 1945 až 1960 doloženy 384 druhy ukořistěných zvířat na hnízdech, přičemž savci (hlavně myši) tvořili 70 procent a ptáci 12 procent. Zbytek tvořili plazi 15 % a obojživelníci 3 %. V letech 1981-84 byla v okolí Berlína provedena studie zabývající se složením potravy u ještě neopeřených mláďat. Na hnízdech bylo jako kořist zaznamenáno celkem 257 druhů živočichů, z čehož 37 % představovali malí savci (především hraboši), 59 % ptáci, 1 % plazi, další 1 % obojživelníci a zbývající 2 % pak ryby.
Hnízdění Pohlavně dospívá ve 2. nebo 3. roce života. Páry jsou monogamní a mnohdy spolu setrvávají po celý život. Rozměrné hnízdo z větví buduje zpravidla vysoko v koruně stromu. První vejce samice začínají ve střední Evropě klást již v březnu, většinou však až v polovině dubna. V jedné snůšce bývají obvykle 2–3, někdy i 1 nebo 4 bílá, červeno-hnědě skvrnitá, průměrně 56 x 45 mm velká vejce vážící asi 60 g. Jsou kladena v intervalu 2 až 3 dnů a na jejich 33–35 denní inkubaci se podílí oba rodiče. Mláďata hnízdo opouští po 42–49 dnech, ale stále se nacházejí v jeho blízkosti a ještě dalších 6–10 týdnů jsou rodiči krmena. Poté hnízdní teritorium opouští a usazují se obvykle několik kilometrů od jeho hranic. I přesto však byly zaznamenány i případy, kdy se mládě uchýlilo od hnízda ve vzdálenosti celých 200 km.. Úmrtnost mladých ptáků v prvním roce života činí 51 %, v druhém roce 32 % a ve třetím roce již jen 29 %. V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíce,[1] vůbec nejstarší ve volné přírodě žijící jedinci se pak dožili celých 26 let.
Hrozby V současné době ji ohrožuje především pronásledování, kolize s vozidly, zranění na drátech elektrického napětí, rušení na hnízdištích a kácení lesů, které mnohdy vede ke ztrátě hnízd.
Klasifikace Káně lesní je jedním z 28 zástupců rodu Buteo, který je v Eurasii a Africe zastoupen 10 druhy. Jejími nejblíže příbuznými jsou přitom káně bělochvostá (B. rufinus), stepní (B. hemilasius) a horská (B. oreophilus), s kterými tvoří tzv. superdruh.[16]
Poddruhy Rozeznáváme 11 poddruhů:[ • B. b. buteo – Evropa východně po Finsko, Rumunsko a Turecko, izolovaně žije také na Madeiře; zimuje na jihu svého areálu rozšíření. • B. b. arrigonii – Korsika a Sardinie. • B. b. rothschildi – Azory. • B. b. insularum – Kanárské ostrovy. • B. b. bannermani – souostroví Kapverdy. • B. b. vulpinus – vyskytuje se v rozmezí od severní Skandinávie a evropské části Ruska východně po řeku Jenisej a jižně po Kavkaz a střední Asii; zimuje především v subsaharské Africe a v jižní Asii. • B. b. menetriesi – Krym a Kavkaz, jižně po východní Turecko a severní Írán. • B. b. japonicus – vyskytuje se v rozmezí od jezera Bajkal a Mongolska východně přes Amur až po Sachalin a Japonsko, jižně zasahuje po Tibet; zimuje v jižní Asii. • B. b. refectus – západní Čína. • B. b. toyoshimai – ostrovy Izu, Boninské ostrovy. • B. b. oshiroi – Borodinské ostrovy. |
